Hbité prsty navíjejí vlákna z trsů přírodní bavlny pomocí malého dřevěného vřetýnka, kůže na rukou je stále ještě zabarvená odstíny modré a růžové z barvení svazků bavlny v předchozích dnech. O pár metrů dál klečí tkalkyně, kolem pasu připnutý jeden konec tkalcovského stavu, který se španělsky jmenuje „telar de cintura“, anglicky „backtrap loom“, česky mu říkám prostě „pasový tkalcovský stav“. Začíná vyrábět povlak na polštář. Každé vlákno příze v následujících pár dnech vezme do rukou, provlékne osnovou a vytvoří krásně barevný vzor inspirovaný horskou krajinou Guatemaly. Koncem týdne, za zhruba pět dní, by povlak mohl být hotov.
Pozorovat tkalce při jejich práci je fascinující. Obdiv k dovednostem našich partnerů si uvědomuji každý den. Jak řemeslníků – mužů, tak řemeslnic. Při příležitosti MDŽ bych ale ráda zdůraznila důležitost tkalcovského umění pro ženy, které se mu věnují.
Odpověď na otázku, zda je středoamerické tkalcovské řemeslo doménou žen nebo mužů, se bude lišit v závislosti na tom, kde se zeptáte. V oblastech, kde se historicky tkalo na nám známých, pedálových stavech stojících na podlaze, se dozvíte, že tkalci jsou hlavně muži. Tkaní na přenosném pasovém stavu zase bylo vždy záležitostí žen a zůstává tomu tak dodnes.
Casa Akbal spolupracuje jak s řemeslnicemi, které pokračují v umění svých maminek a babiček a tkají na pasovém stavu, tak „rebelkami“, které se rozhodly konkurovat svým mužským protějškům a na pedálových stavech dnes vyrábí vlněné koberce. V obou případech však jde o řemeslnice, které se spojují do ženských družstev, které jsou pro ně mnohem víc než jen profesními spolky.
Ženská tkalcovská družstva často vznikala v místech, kde jejich členky čelily velkým nepřízním osudu. Například v guatemalských horách, obývaných převážně mayskými původními obyvateli, během občanské války mnoho žen ovdovělo a jejich rodiny zůstaly prakticky bez příjmů. A protože je pro ženy z řad původních obyvatel velmi těžké nalézt formální zaměstnání, začlenění se do řemeslného družstva je cestou, jak se ženy mohou stát ekonomicky nezávislými. A protože víc hlav víc ví, v kolektivu jsou řemeslnice silnější. Mohou se od sebe navzájem učit novým výrobním technikám, ale také se třeba společně zamýšlet nad cenotvorbou a otázkami financí.
Pro naše řemeslnice je velmi důležité i to, že si samy nastavují svoje pracovní podmínky. Navzájem se znají, rozumí situaci svých kolegyň a obrovskou výhodou je to, že je jim umožněna práce z domova. Pracují tak, aby zvládly obstarat svoje povinnosti v rámci rodiny a tkaní se věnují, když mohou a když chtějí.
Tkalcovská družstva se navíc stávají jakýmsi organismem, do kterého se zapojuje i širší komunita. Družstva například často podporují dcery a syny řemeslnic v dosahování vyššího vzdělání. Členky také pořádají přednášky o finanční gramotnosti, ženském zdraví nebo lidských právech, kterých se může účastnit i veřejnost. Cílem totiž není jen zlepšování řemeslných dovedností žen z vlastních řad, ale vytvoření bezpečného prostoru, který podpoří osobní rozvoj a emancipaci celé řady žen, které jsou na družstvo navázané. A já mám obrovskou radost, že s podobnými projekty mohu spolupracovat. Dnes na MDŽ i každý další den.
